Markus mě svým zamyšlením nad klišé donutil taky přemýšlet. Vždycky jsem si myslela, že jediné, co nemám ráda víc než kýč, je klišé. No dobře, jediné to není. Ještě taky hadrové kapesníky, ledvinky a froté spodní prádlo. Nicméně jsem teď zjistila, že není klišé jako klišé. Delfínci v duze nebo takový chomout dávající se mužům kolem krku po svatebním obřadu, to opravdu nemusím (ani vidět), ale třeba základní klišé vztahu – dva se potkají, zamilují a jsou spolu. No to musí být něco!
To, že když si něco nevybojuješ, tak si toho pak nevážíš, říkají ti, co jen marně touží si základní klišé zažít na vlastní kůži a pseudopsychologickými poučkami přesvědčují víc sami sebe než ostatní, že vlastně není o co stát.
Znáš to, jednou jsi dole, jednou nahoře. Jednou se nedaří a jednou zase ano. A taky se říká, že cokoliv si přeješ, to se splní.
To se takhle jednou něco podaří a vy sedíte doma a máte domluvené rande s mužem z výtahu, které si přejete už několik měsíců. Vymyšlen sice máte přesně každý detail případného vztahu, jak to bude probíhat až do svatby, ale teď je všechno strašně blízko. Například už teď je jasné, že za 10 hodin nestihnu dostudovat, zhubnout 8 kilo, dorovnat si zuby ani nechat narůst vlasy po pás. A nervózní jsem tak, že bych za každou hodinu čekání zasloužila minimálně vyloupnutí jednoho políčka čokolády na adventním kalendáři.
Teď už je ale na vše pozdě. Protože mi ale cikánka ve středu za třicet korun řekla, že je poznat, že jsem milá, chytrá a něco, co si moc přeju, se mi splní, nezbývá než doufat, že je aspoň trochu takový, jaký na pohled ve výtahu vypadal, nenosí ledvinku a už vůbec ne froté spodní prádlo.
En.
